Příteli svému. (I.)

Nastojte, jak častokráte mění

Na světě se osud jednoho,

Štěstí zakusiv zde nemnoho

Klesá pod břemenem v unavení.

Tenkrát od člověků vynášení

Jakého tu bývá onoho,

Oblažitli může někoho;

V potřebě – proň pomocníka není.

Stál sem ondy prohlubně u srazu,

Trhal se mi pod nohama břeh,

Padnout sem měl v přeukrutnou zkázu.

Velkou ouzkost duše pocítila,

Běda, již se ve mně tajil dech,

V tom hle! Tvá mě ruka zachytila!