(PŘÍTELI VLAD.)

Mrak za mrakem se šedým nebem plouhá,

den pozdní jeseně se rychle krátí,

kraj mizí ve tmách, ve stínech se tratí –

v té náladě ubíhá cesta dlouhá

jak život sám, když umlká již touha,

když zašlo mládí a s ním snové zlatí,

když shasl žár, jenž mysl muže chvátí,

a ze všeho jen zbyla klidnost pouhá.

A jak je srdce nevýslovně vděčným,

ač málo co mu bylo dostatečným,

když slunce protkne rázem okraj mraku,

že zlatou třásní zablýskne se zraku,

když dávné přátelství, zjev jeho milý

z mlh vynoří se v netušené chvíli.