Příteli Xaveru Dvořákovi.

Luh církve naší drobnou zvonil písní,

tak tiše, bez ruchu,

tu zjevil jsi se orlem v jeho tísni

a kroužil ve vzduchu.

A všichni ztichli. Jaké nové tony!

Jen stín zbyl v úkrytu.

Ty rozhoupal jsi poesie zvony,

jdeš stínem k úsvitu.

Výš! Sursum corda! zní tvůj povel pěvce,

a mizíš v azuru.

Hle, Závist za tebou své hází dřevce,

zda zříš tu nestvůru?

Ó srdce tvé je plno lásky k Bohu,

svět zůstal tobě v tmách,

ty zříš jen Tvůrce, a já pokud mohu,

jdu tobě ve stopách.

Měj lásku pěvců, které vyburcoval

tvůj ze sna hrdý zpěv,

vše v lásce máme, co jsi v lásce choval,

a náš je i tvůj hněv!