PŘÍTELI Z JIHU.

Podzim když vlídný rozprášil žluté listí,

řekl jsi: bude mi pokojně z ruky osudu čísti.

Vrátím se, kde to zpívá prameny mládí.

Sednu si pod sosny rodné, potok kde chladí.'

Vytuším stopu, bílá kde noha v písku stála,

a kde dozněla píseň, již láska vyzpívala.

Rozzpívají se u lesů větry jižní.

Neuvidím jen lidi, leč bratry a sestry a bližní.

Byli vždy dobří a sukovití, jich srdce bilo,

svědomí neusnulo v nich, včas se vždy probudilo,

žilo v nich vždycky, co nad hroudou v modlitbě sedá,

lidmi po lidech pátrá a boha v nich hledá.

Přežitý smutek zapomenout tak těžce je mně,

cítím však jiný vzduch vane z té milované země.

Po dětech zhynulých cítí mateřskou bolest krutou,

bez hnutí ještě s rukou přitisknutou

hledí a neschopna k činu a k práci se vstáti chystá,

nové dny loká rozkoší prostoru, ve světě místa.

Přežiju malého mrtvého v sobě mukou dlouhou,

dočkav se všeho, po čem jsi, národe, hořel touhou.

Bratři z jihu, mí bojovníci v milosrdném létě

ruce jste podávali si s bratry v širém světě.

Z pevné vůle a z Husova prostého přikázání

s vámi šlo po celém světě k svobodě odhodlání.

Myslím-li na svoje jižní bratry, jich svět se mi křísí,

dobři že budou, jak bývali otcové jejich kdysi,

u nich chci složit hlavu, až chvíle má přijde,

v nenávratnou až hlínu zaniknu myšlenkami,

chvíle až moje přijde a znamení dá mi,

člověkem dobrým až umru, jak za dětství mřeli tu lidé.