PŘÍTELI Z ROZKOŠNÉHO KOUTA

Dnes prudký a dnes výbušný,

dnes chybiv smíříš se vždy rád.

Zas jako dítě poslušný,

když chce si hrát.

Tak miluji tě. Průhledné

je srdce tvé i duše tvá,

neb tam, kde mlčí zloba dne,

se nejraději rozdává.

Co tys dal tomu koutu zde,

jenž sevřen v dubů šestihran,

pěšinám, kde se měkce jde

k záhonům od zahradních bran,

a k domu oken veselých

až k lidem tvým – tvůj vkus to, sloh,

tvůj vyrovnaný hled i smích,

vše to, cos ty jen dáti moh.

Je v síni harmonický klid,

tvůj krb je teplý, útulný,

tvým drahým rozumí už lid.

A před chlévy až po kůlny

pořádkem čistě dýše dvůr.

Tam za osadou kurníků

směs krocanů a kachen, kur

svůj postoj střídá v trávníku.

A ty jsi všude. Všecko víš.

Co slunce zdá, co volá stín.

Ke všemu srdcem hovoříš,

své věrná země věrný syn,

Tvé srdce kráčí, kde jdeš ty,

tvé obraznosti jasný soud.

Neb z pilné hry své roboty

jsi stvořil líbezný svůj kout.