PŘÍTELI.

Přítel mne udeřil; rána mě pálí,

krev se mi od srdce ku hlavě valí –

v lebce mé temno, jen na něho patře

myslím si: Proč jsi to učinil, bratře?

Řekni, že duše tvá o činu neví,

jiný že vzbouřil tvé žíly a cevy,

jiný že, pochmurný, vstoupil v tvé tělo,

ruku tvou pozvedl na moje čelo.

Rci, že on, v pšenici koukol jenž sije,

srdce tvé otrávil uštknutím zmije,

on že tě zastínil příšerným křídlem,

on že byl hněvu, ne srdce tvé zřídlem...

Mlčíš, a pohled můj tebe jen dráždí,

slyším, stín do ucha šeptá ti: Vraždi!

v upíří pohled tvé stahuje brvy,

svírá tvou pěst, oko podlívá krví.

Odcházím mlčky a tiším sám sebe:

než by mě polibkem zradil, jenž zebe,

líp jest, když přímo mě udeřil holí.

Rána však na čele přece dál bolí...