PŘÍTELKYNĚ Z MINULOSTI.

Po letech zas ke mně přišla

ve vzpomínkách, zamyšlená,

když se mi už jizba tměla,

na střechách už ležel sníh.

Beze slov se procházela

v jizbě mé, pak unavena

šaty trochu nazvedla si,

usedla u nohou mých.

Hlavu svou mi položila

na kolena v zadumání,

a jak na mne pohlížela,

v očích vzplál jí dávný lesk,

hladil jsem jí úběl čela,

líbal jsem ji v teplo skrání,

vlhké ruce jsem jí tisknul,

cítě v duši marný stesk.

Vstala pak, se potácejíc

vyšla zase v město dolů,

hrkot kočárů zkad splýval,

odkud života zněl vzruch.

A jak jsem se za ní díval,

zdálo se mi náhle v bolu,

že to není živá bytosť,

minulých let že to duch...