PŘÍTELKYNI.

Až přijde onen den – nelkejte pro mě

u mého lože srdcelomně.

To přijde brzo snad – pár přejde roků,

vám v skoku a mně v líném toku,

vám růže vypučí – a mně jen v stínu

kdes vzejde smutný kalich blínu...

Však nežli přiklopí mé rakve střechu,

tož přijďte, prosím, v milém spěchu,

s tím dětským úsměvem a udýchána,

tak jak vás vídám někdy z rána,

kdy oči procitly vám pomněnkové,

jimž zvědavým vše zdá se nové,

a tu se podivte mé dlaně ledu,

(poprvé vašem při pohledu!)

že trochu nudný jsem a monotonní –

a vaše líc se ke mně skloní,

váš úsměv jako motýl v tichém šumu

mně tiše vletí v rakve dumu.