PŘÍTELKYNI.

Dík za teplý Vám ruky stisk,

jenž k srdci až mi vnikal,

dík za soucit, jenž z oka trysk’ –

ó, jak jsem si rád na něj zvykal!

I za to v hlase zachvění,

když jsme se rozcházeli,

i za soucitné mlčení,

když obzory moje se stměly...

Sic duše Vaší vonný květ

mé duši ztajen zůstal,

jak smysl nedořčených vět –

v mlh závoji přede mnou vzrůstal.

Však přece byl mi drahým tak,

jak dálky v rodném kraji,

k nimž zalétával snů mých pták

kdys v mladosti zaniklé báji...

Ó, přijďte někdy v myšlénkách

k mé osamělé duši –

že milý kdos můj přešel práh,

ji radostné tušení vzruší.

A chtěl bych, ve poslední z chvil,

až na hruď lehne skála

a život bude prchat z žil,

by Vaše pak duše mi na blízku stála.