Přítěž.

Když zuří bouře, mořem beze hrází

se koráb chví jak třtina v spáru vln,

co zbytečné, rád lodník v hloubku hází,

jen o svůj život strachu pln.

Když větroplavec chce se vznésti rázem,

kdy utkvěl jak bod malý ve výši,

svou přítěž písku vrhá klidně na zem

a vesel výš hned pospíší.

Oč lepší los tvůj? V zoufání a bolu

kde přítěž tvá? Hleď v bezdno bez hrůzy,

sny o slávě a štěstí hoď jen dolů

a za illusí illusi!

Jen ke kormidlu balonu či lodě

hleď upřeně a hledej nových cest,

jen svědomí tvé když je s tebou v shodě –

Vše ostatní jen přítěž jest.

Jak zlatý písek tak to v slunci blýská.

Snad slzí tvých to sled jest? V prohlubeň

ať ztrácí se to! Meta tvá jest blízká,

buď hvězdná tobě kyne žeň,

neb na dně moře tuhý sen a dlouhý.

Spěš proto dále bez všech otěží,

je špatný plavec, jenž pln choré touhy

by skočil za svou přítěží. –

To všecko pěkně zní, a věřím, v žale

že síla mravní z toho veliká; –

co platno však, tou přítěží když stále

krev z tvého srdce uniká?