PŘÍTMÍ

Z opálové misky tvého těla

nechci pít, jen zrak si orosím.

Nezapomeň ty však, že jsi chtěla

se mnou zemřít, až tě poprosím.

Tehdy spustím žaluzie v oknech,

jak je spouštím teď, leč do oken

padne záře po nocích a po dnech,

padne zář, jež není noc ni den.

Neplá posud. Pokojem jde přítmí.

Tuším tělo jen, tvé duše stín.

Tekou ještě vteřiny, a rytmy

vlévají se z hlubin do hlubin.

Sviť mi ještě. S rouchem odlož roušku.

Po koberci, bělostná, se nes.

Nad kotníky zlatá hudba kroužků

zní jak cinkot vln a vážek ples.

Vzdaluj se mi, když je hmat můj blízký,

přítmím vzleť jak zpěvný v lese pták –

Z těla svého opálové misky

pít mne nenech, oros mi jen zrak.