Přiučování.

Milo mně i na samotě,

zde se učím ledačemu:

já rozumím ptáčků notě –

já rozumím všemu;

srdce, když je něco moří,

s různým sobě pohovoří.

Hněvámli se na beťáry,

báča hrom mne učí trochu:

„Takhle buchej, vpaluj čmáry!

vidíš, milý hochu!“

Jaj, vždyť mysl pěkně čuje,

když mne Parom přiučuje.

Od čápa se v pravou chvíli

učím drtiť lstivé hady,

aby se mi neploužili

v plůtek u zahrady;

a já vím, co hádě piští,

když mu bočan hlavu tříští.

Nepříteli k boku chvatně

nadběhnouti v podlé seči

seveřík mne učí statně,

v roklinách co skvěčí;

skočí sem, zas tamo duje

a vždy se mnou opakuje.

A rákosí v šelestění

k myšlenkám mne novým ruší,

že vždy blaze tomu není,

kdo má jemnou duši;

vždyť takého náhlou smrtí

první horský vánek zdrtí!

A zvony hned na to zvučně:

Srdce tvé buď jako z kovu,

všude vzleť, však nerozlučně

od kolébky k rovu

připoután buď, vlasť kde leží,

jako my jsme na té věži.

O lásce mi kvítí dýše,

les o kráse kyprých stánků,

a hvězdami zákon píše

bůh na nebes blánku,

a ta bída naše dosti

hovoří mně o věčnosti.