PŘIVÍTÁNÍ MĚSTA.

Tak brutálně jsi Město vítalo: zde jsem...

Tvůj život sobecký tak cize, drsně řval

posluhů křikem, láním, koní poklusem,

rozjetím drožek v světlou dál...

A všichni jsme již přišli. Večer teple svítil,

v lamp modro vítal v parcích mnohý svadlý květ.

Rychlíku horečný že ustal náhle let,

jak sladkou ránu v srdci svém bys cítil,

když v města řev jsi vplýval, v jeho ostrou zář...

A domy, kouty, každý krok a nová tvář,

bájivé věže, arkýře a věky, které snily,

ti nesly poselství, tvou touhu oslovily...

Ty naslouchal jsi všemu vášnivě a prudce

a po všem vztahoval své ruce...

Krám za krámem tu výzvou křičel obchodníků,

znalostí vášní, štěstí, bolestí a zvyků...

Vše smýšleno kdes nástrahami jich

v expressních vozech vlaků salonních,

když jeli k Paříži a do zámoří,

majáky Amerik kde v ostrých světlech hoří,

orient s okcidentem rvaly se,

jich přístavy a města a jich plody

lákaly nové světy, nové rody...

Jak život hřmí a křičí, zástup valí se...

Nástrahy intonují: hudba v zeleni;

žen nepoznaných bezstarostná chůze;

a nekonečných davů sem-tam proudění

v barevných světel rozpršené duze...

Uličky drobné viz a starý most i řeku,

vše jak by ještě žilo řádem středověku;

soutěskou udušená světla, písmeny:

lokály řvou svých bezstarostných písně,

dýchají odeur kleneb stísněný...

Teď vřavou kolejí blesk přes blesk klikatí,

tramwaye, automobily a drožky hřmí a pádí,

tepoty kopyt zní...

Nuž, přátelé vy, mladí,

lze sbratřit se? a lze si tykati?

Vždyť víc, než pouhé srdce naším být se nezdá,

ve světle alejí – plá každé jako hvězda, –

svobodná volba, hrdost, býti v množství sám,

a možnost: koho najdu? koho mám?

Po něčem stýská se... Však člověk najít musí

dnes ještě domov svůj...

Ty, kterak najdeš jej, svůj svět si objevíš...

Teď ženy, muže z práce navracet se zříš,

ty zemdlené, již vládli koly netvorů,

projeli všemi směry lidskou říš,

stroj parou roztančili, pod horu

nakladli v skály podkopů a staviva

se navozili jizvou kolejí až k obzoru,

stavěli, kuli, rozhoupali kladiva,

kovářské měchy rozduli a hrnce kroužili,

kameje brousili ve světla zářivá,

v obchodech, komptoirech jmění zmnožili,

cesty, jež k tajům vědy vedou, zdloužili

nálezů sítěmi, jichž směr se roztéká,

je štěrkovali, potem svým je loužili,

až milion jich spojovalo člověka,

s božími divy spoutalo a do věčna

v jednotu slilo, jejíž síla odvěká

od zázraku jde k zázraku a roste společná...

Od dneška dělník budeš, spiatý s osudem

všech těchto, drahý. Jdi a poslouchej

ruch ulic z dola, světnici své pozdrav dej,

po stříškách shlédni v hloub, radostí života se směj,

a usni tvrdě dnes, byť loži na chudém...