PŘIVÍTÁNÍ

V létě mne zavolá trávník u lesa,

který zlatými penízy slunce zaplesá,

ptáci mi zazpívají svůj věčně nový zpěv,

jiný než v městě slýchá

sluch můj, kde jakoby orchestrionu řev

ulice zraněna hluky vydávala,

jakoby z vozíku ubožák invalida

ztrnulou slepotou zamířil ze zraků,

vystrojená kde promenovala bída,

bel canto orchestrionu, kde hlučně, plavno

huhňal a chrčel jak někdo, kdo pozbyl nosu dávno

příšernou nemocí vojáků.

V létě mne zavolají pole a zahrady,

lesy a rybníky, vlnité kopce do rady.

Budou mi chalupy z dálky kývat,

bytostí živou mne pozve ves,

bude se na mne dívat

očima sedmikrás tichá mez,

štíhlýma rukama bříz

ke mně dosáhne háj a zmdlívat

budu ve stínu světelném jako kdys,

naslouchat budu vlhce chladnému mechu,

ztracené samotě věcí všech,

trav a vod, křů a stromů,

zčeřené stálým vanutím dechu.

Nejdražší bytosti poznovu ožijí

v barvách, stínech a vůních.

V leknínech bílých, jež ovijí

vodu v černých tůních,

v plachém postání laní

na oslnivé trávě

mihnou se myšlenky čekané plavě,

větřící, jak je ševel zraní.

V létě samoty v lese a stinnou oboru

požádám s ptáky a travami, se stromy k hovoru.