Přižehnutá Anica...

Přižehnutá Anica,

ej, jak švarná paní,

jarostí a švižností

rovna mladé lani.

Ztepilá je, štíhlá je,

veselá a ladná,

od Tater až po Dunaj

krasší není žádná.

Krásná paní Anica

v parku dům má bílý,

věčité kde jasany

větve k zemi chýlí.

A já v parku koutek znám,

besídka kde z klestí,

tam horoucně líbat smím

Anicu, své štěstí.

Sem chodívá blažena

koupati se v zoři

v zlatém ohni lásky mé,

jako slunce v moři.

Sem chodí i z večera,

při dne snivém skonu,

zde polibků záplavou

v náručí jí tonu.

Zde mě večer vyčkává,

zde i chvíle ranní;

zde mě nejvíc objímá,

když se nejvíc brání.

Zde v mých rukou svalnatých

stulena si hoví,

zde mou duši sítí vnad

v moři lásky loví.

Zde mě paží bělostnou,

zpita vášně kvasem,

poutá k ňadrům zvlněným

havraním svým vlasem.

Zde ohnivým rtíkem svým

v prsa mi se vpíjí

a jak v růžích ještěrka

v loktech se mi svíjí.

Svíjí se a v rozkoších

umdlévá, by znova

žárem lásky ožila,

Anica, má vdova.