PŘIZNÁNÍ STARÉHO STROMU.

Ach, víc let než sto padesát

zřím zeleň svou a v trávě rosu,

kdy v snětech svých jsem viděl hrát

před sebou párek starých kosů.

Svá vyváděli mláďata

a sami přitom hra, zpěv pouhý...

má duše byla dojata

a starý kmen můj byl pln touhy.

Táž hra, týž zpěv po letech zas,

až můj se zachvěl v hloubi kořen,

já děkoval a trnul, žas’,

že pro ty ptáky byl jsem stvořen!