PŘIZNÁNÍ

Nejsem z těch básníků plodných a pilných,

jichž Múza nepouští z objetí vílných,

kterým vše promění ve verš a rým,

vše, co je rozjaří, vše, co je trudí,

ve zlato, ve kvítí, v modravý dým

i v to, co nudí.

Strofy mé pomalu, těžce se rodí.

Jak loďař na vítr plachetních lodí

často i čekávám po celé dni,

po týdny, měsíce čekávám na dech

božské své Paní, než holému pni

kvésti dá v sadech.

A často také jen okamžik vesnu

tu cítím v nitru a poznovu sklesnu

z pravého člověka na chorý kus

lidského stáda, jež s úskoků sterem

požírá poupata synáčku Múz,

rašící šerem...

Nad čas a bližní však chtěl bych se vznésti,

nad bohy, proroky k velkému štěstí,

člověk a vesmír kdy jediné jsou;

zpívati chtěl bych si nezmaten sudbou

hymny jak oblaka bílá, jež jdou

blankytem s hudbou.

Ke chvále toho, co bylo, jest, bude,

jako když větru van v korunách hude,

zpívati chtěl bych a zpěvem jen být...

Zatím však často rád bývám, když krátký

sloupeček napíši pro duše klid,

pro dvě tři zlatky.