Přiznání.

Tak vrátila se chorá, roztržitá;

zrak zapadlý, leč přec v něm záře kmitá.

Spíš stínem byla, jenž se jenom vznáší,

však proniknuta jakous něhou sladkou.

Tak na ni vzpomínám, po letech v jizbě naší,

když poprvé zas rozmlouvala s matkou.

Tam dlouho patřily si do oka

tak z hluboka...

Čas smutný byl a stíny polétaly,

až obě mluviti se bály.

Snad matička sčíst chtěla s chorých dcerky tváří

tu bolest’, jež z nich dýše, to štěstí, jež z nich září,

snad dcera lekla se, že matička tak schřadla.

Ba, vpadlou měla tvář a vlhký hled,

a sotva mohla slova udržet:

„Kde, dcero, čas, kdys v klín mi hlavu kladla,

kdy sny tvé hlídala jsem?

Viď, bojíš se, že pod mým bílým vlasem

by nyní chladno ustláno již měly?

Jsem stará již; a mláď se raděj s mládí sdělí,

kdo stár, ten bývá sám. – – –

Hleď, družky tvé zří oknem k nám,

je teplý večer zve

jít lukami a říc’ si touhy své.

Ty nechceš mezi ně?... Tvé líce vážny?...

Kam, dcero, pohřbila’s svou radost’ všecku,

kde poklid duše tvé, kde je tvůj anděl strážný?“...

„„On prchl od hříchu a přistoup’ – k mému děcku.““