Příznivcům katolického písemnictví českého v každém stavu a povolání.

Jak krásna jsi a jak jsi mocna, silna,

ty katolická svatá poesie!

Jak pokorně v nás blahé srdce bije.

když Tebou zní nám pravda neomylná!

Slyš, zástup nebešťanů láskou vzňatý,

k nám s nebe zpívá: „Svatý! Svatý! Svatý!"

Slyš, žalmy kajícníka, pěvce krále

zvuk harfy stříbrostrunné doprovodí;

nám v oku slza kajicná se rodí,

zpěv jeho v Církvi vzbuzuje nás stále;

v nás oživuje víru, naděj, lásku,

nám s čela strastnou zapuzuje vrásku.

Ty Hebronské znáš slavné chvalozpěvy,

Duch Svatý v klidném Zachařově staně

je na rty vložil svaté Matce-Panně.

Kde slavněji se vděčnost k Bohu jeví?

Ty velebný náš poesie vzore,

uč Pána chválit vlažné duše choré!

Což svatých Otců zpěvy roztomilé,

jež ke cti svatým, na oslavu Boží

nám Církev dala jako vzácné zboží,

nás nechovají ve zbožnosti čilé?

Zdaž nevzněcují denně vroucnost naši,

jež v Hodinkách se k nebes trůnu vznáší?

I slavná Lvova pod tiarou hlava

chce v duši klást nám vhodnost poesie,

jež vlídně krotí nepodajné šíje;

On pérem sličným všem nám pokyn dává.

Kdo toužíš býti nábožensky vřelým,

i k poesii přilni srdcem celým.

Kdy ve pšenici bují zhoubný jílek,

kdy odrodilec bludnou ladí lyru,

by národu vzal samospasnou víru,

a jed svůj věrcům trousí do všech žilek:

jen katolický pěvec v jasnu luny

má s harfy trhat naladěné struny?