Příznivcům svým.

Aj tu kvítky! – kvítí nelíčené;

Žádné růže, žádná liliátka!

Chudobinky chudé, ubožátka,

Slzinkami jenom porosené;

Jsouť to kvítka, jež sem sbíral,

Když se na mne blazí dnové smáli,

Nezabudky natrhané v dáli,

Když bol ňádra moje svíral;

Jsouť to slze, jež sem slzívával,

Když sem blahým dobám „s Bohem“ dával. –

Kdybych mohl k nebes báni jasné,

Třpytících bych nabral hvězdiček,

Z nichž bych jako z růžiček

Věnečky dva uvil milokrásné:

Jeden bych dal mateři své – vlasti,

Od kteréžto vás a sebe mám;

Druhý bych dal, bratří! sestry! vám,

Jejichž blahem blaženost jest vlasti. –

Přijmětež ty kvítky nelíčené;

Vám je, drazí! vám je věnuji,

Ježto víc než sebe miluji:

Jsouť jen pro vás, pro vás vyprošené;

Čím jsem vám, tím vy jim buďte,

Výjev lásky s láskou suďte.

Láska – láska, blahé pomnění! –

Láska blahá, která všecko zmůže,

Chudobky vám moje promění

V lilie a růže.

Kterou bych rád?

Která, když k ní v době svaté

Vroucně vzdychnu: „Ty jsi mou!“

Slova ta, co slova zlaté,

Svatě zavře v duši svou,

Sobě opětovat je se bojí,

Ráj svůj v srdéčku svém kryje,

A v tom ráji jenom pro mne žije:

Dobré nebe! ta buď mojí!

Která ale, když s ní tropím šašky,

Hned počítá na ohlášky,

Těšíc se na brzké vdavky;

Báby, tetky, kmotry své

Na jistou již svatbu zve:

O jé, dívko – chyba lávky!

Která, řku-li: „Dívko moje!

Již jsem zpřízněn s duší tvou;

Spas mě, tvůj jsem, budiž mou –“

K zemi sklopí očka svoje,

Jako růžinka se začervená,

A, jak z krásného sna vytržena,

K odpovědi darmo slova hledá,

Nechtíc věřit, k vdávání že čas;

Pak jak liliátko bledá

Na mne upře očka svá,

V nichž lze čísti: „Já jsem tvá!“

Dobrý Bože! tou mě spas!

Která bol v svém srdci nosí,

Že se dlouho nevdává,

A pak, když ji o prst prosí,

Celou ruku podává;

Aneb, když jí podám prst,

Po celinké ruce sahá,

A hned drží celou hrst:

Ne! taková dívka blahá,

Věřte, ta je darmo drahá.

Která, jak violka zkrytá,

V svaté kvetouc domácnosti,

S nelíčenou šetrností

Příchozího mile vítá,

Která mě co přítele

Upřímného vidí ráda,

Býti mou si nechtíc žádá,

Mne co mužského se bojí:

Dobré nebe! ta buď mojí!

Která ráda chodí na procházku,

Do divadel, do bálů,

Do kostelů, do sálů

Sebe vodí na okázku,

A po hoších každou chvíli

Jako jelen očma střílí;

Krátce, kteráby již ráda

Ručičku svou odbyla,

Co se doufá, mocí žádá:

Ta by pro mne nebyla!

Která ve spanilém rozkvétání

Dítkem dobrým ještě ostala,

Svět jen z jeho usmívání

Teprv byla poznala;

Ráj svůj najde ještě v každém kvítku,

Anjelíčka jenom v každém dítku,

Jsouc též sama sobě ještě dosti,

A tak samou nevinností

Neví ještě, že je nevinnou:

Ta buď mojí jedinou!

Která však v nevinnosti

Celé umí dissertace,

O panenství a o ctnosti

Držet umí disputace,

Na kloubečky víc než steré

Nevinnost vám rozebere

A pak z toho resultaty

Přeučené vyvádí,

Na nemravy dovádí,

A na hříchy volá katy:

Nechci, věřte, nechci ji,

Ta se může nechat sedět!

Dívka, která tolik ví,

Může ještě více vědět!

Která jenom o svůj krám se stará,

Před svým prahem jenom zametá,

Družku, která klevetá,

Upřímně a vlídně kárá,

Jiné mírně, sebe přísně posuzuje,

O jiných jen dobré vypravuje,

Cizí čest ctí co čest svou:

Ta jen, ta jen budiž mou!

Která ale za jediná ráno

Celé město převochluje,

Kde co bylo přetřepáno,

Ví a vše to vysvětluje;

V níž se všecky noviny

Jako v centrum scházívají,

Jižto ty, jenž rády povídají,

Ctí co svoji bohyni:

S tou mi dejte pokoj svatý,

Ta nebude nikdy mou;

Než bych si vzal takovou,

Zemru raděj neženatý.

Která jenom pro modlení

Do kostela chodívá,

A tam v blahém zanícení

Za všecky se modlívá;

Jejíž očko v knize dlí a srdéčko se chvěje,

Mysl čistá, božským ohněm zňatá,

A dušinka dobrá, zde již svatá,

S anjelem své nevinnosti

K trůnu božské velebnosti

Z mrákotné snův říše spěje:

Nebesa! ó klesni, duchu blahový,

Ztiš se, cite, oněm, hlase podlý!

Blažen, za nějžto se takový

Anjelíček zde již modlí.

Která ráda, ne však ranně,

Chodívá do chrámu Páně,

Vyšňořená,

Naškrobená,

Sotva že jí kostel stačí,

Na první se místo stáčí,

Jedním očkem v knize slabikuje,

Druhým ale bystře pokukuje,

Kde kdo stojí, kde kdo sedí,

Zdaliž všecko na ni hledí;

A než řádky dva má přeříkané,

Všecky čepce má již zmustrované,

Ta se pro žádného nehodí;

Dívka, která v místa boží

Pro modlení nechodí,

Ta je jistě lehké zboží.

Která, jsouc děvuškou zdravou,

Ze zdraví se svého těšívá,

Aniž na to myslívá,

Churavost že můž být dívky slávou;

Která za milostné růže

Zdravých tvářiček se nestydí,

Aniž družkám bledost závidí;

O které se v pravdě říci může,

Že se samým zdravím roznemůže:

To je milostenka pravá,

Ta buď mojí, ta buď zdráva!

Která ale podlé mody nové,

Ač jest sličná, ač jest mladá,

Tvářinky si míti žádá

Za růžové liliové,

V bílé růži jenom krásu hledá;

Proto jen, by byla bledá,

V kafrové se vodě myje,

Citron jí a ocet pije;

Která brzo nosí podvázanou bradičku,

Hned zas nato zavázanou hlavičku;

Brzo očko, hned zas uši,

Proto jen, že jí to sluší;

Které, jak se jí jen zlíbí,

Něco chybí,

A od rána do noci

Lékaře vždy volá k pomoci,

Chtíc své srdce opit medicinou,

A za tejden nemocí

Padesát má, každou jinou:

Ne, ne! té se ruka nedá!

Toby byla svatba bledá.

Která jsouc krásenkou českou,

Českou být se honosí,

Duši přitom majíc hezkou:

Dosti! Čech o jinou neprosí.

Která ale, o níž vím,

Že je vnučkou Libušinou,

Když ji slušně pozdravím

Milou naší mateřčinou,

Jako hromu se ulekne,

„Schön dank Ihnen!“ mně odsekne,

Česky promluvit se stydí,

A jen v cizí frančině,

Němčině a vlaštině

Líbeznost a krásu vidí:

Ne! takovou fiflenu

Nechci míti za ženu;

Která Češkou být se stydí,

Ať se z českých srdcí klidí!

Která poslední jde spat,

A zas ráno první vstává,

Která vždy má co dělat,

Jíž se práce nedostává;

Která co včelinka čilá

Po celinkém domě lítá,

Řídí, rovná, snáší, čítá,

Opravuje, smetá, čistí,

Každý hrneček umístí,

Jížto domácnost jest milá:

Ta, ach! ta by pro mne byla.

Která jako jeniální hlavy

V nepořádku sobě libuje,

O to ale málo pečuje,

Dívčinkám co vine věnec slávy;

Která, když již slunce pálí,

Ještě po lůžku se válí,

Kávu snídá v posteli,

Denně mít chce neděli,

Pak se tři hodiny strojí,

Práce se co ohně bojí;

Když má na kvap někam jít,

Pro saminké vrtochy

Hnedle neví kam se dít,

A pak strachy celá bledá

Po celinkém domě hledá

Podvazky a punčochy;

Která, jsouc děvčátkem čilým,

V pátek teprv do prádla se pouštívá,

Strakatinu s prádlem bílým

V jednom kotli vařívá,

Aneb, abych šel již na jisto,

Z jedné vody pere na čisto,

Nepřebranou zavařuje čočku,

Vařečkou vyplácí kočku,

Nové koště nechá spálit,

Starým mrakům okna kalit,

V píli čiperného děvčete

Tatínkovy boty vymete;

Teprv, když se jí chce spát,

Postýlku si běží stlát:

To je mnoho, to je moc!

Milostenko – dobrou noc!