Přízrak.

Když hluboká se kloní

noc v Katalaunskou pláň,

tu mračen dav se honí

přes bledou nebes báň

a v obrysech té mrakavy

zříš mihotavé postavy,

zříš mečů, kopí matný lesk

a slyšíš hluchý šum a třesk.

Ze spousty hrobů valné

to ještě v pozdní věk

jak ohlas bouře dalné

zní dávné bitvy jek,

to válčí v říši vzduchové

nesčetných hrdin duchové,

jež hrozná seč tu sklátila,

když s Římem střet’ se Attila.

Mrak zacloňuje lunu

a v přízi pochmurné

zříš divné zbraně Hunů

a hlavy nestvůrné;

zde orel křídla rozvijí

nad mrtvou římskou legií;

tam bouří vzduchem Franků voj

a mračno Gotů letí v boj.

Zbraň vzdušnou stíny páží,

štít nesou z oblaků

a zuřivě se sráží

roj mlžných přízraků –

Tak nad bojištěm dávných dob

plá z mohyl dosud plamen zlob

a v šírém nebes obvodu

vře divá bitva národů.

Však podál kruté seče

ve vzdušném prostranství

bez boje, v pochvách meče,

dvé zástupů se chví.

Jich ruce nebes pomstu zvou

a bolem roucha, vlasy rvou,

z úst vichřicí jim sténá zpěv,

v němž víří žal i stud i hněv:

„Nás nepudil v ty lány

žár pomsty, slávy chtíč,

než jedny Gotů rány

a druhé Hunů bič.

My nevedli boj hrdinný

ve vlastní při, štít otčiny –

než za věc krutých vrahů svých

kles’ dav tu rabů slovanských.

Sem, nástroj cizí zloby,

nás hnala cizí pěst

a v bezejmenné hroby

nám nezní slávy zvěst:

jen bol a hanba volá z nich,

že pro svých škůdců zisk a pych

jsme do nečestné mohyly

zde bratři bratry sklátili!“

Za noci tmavé, burné

mě nesl teskný duch

na křídlech dumy chmurné

na Katalaunský luh.

Já viděl onen děsný zjev

a slyšel onen strastný zpěv,

hruď pronikl mi duchů žal

a ze rtů těžký vzdech se dral:

Již, nebe, moje plémě

dost zakusilo běd –

ó nedej, by zrak země

zas obraz děsný shléd:

by lid můj cizím bičem štván

zas kráčel na krvavý lán

své bratry sklátit do hrobu

a sebe v tužší porobu!