PŘÍZRAK

Pro úsměv, pro trochu radosti,

kam by člověk nešel!

Já k tobě vešel,

přijmi mne a pohosti.

Úsměvů trochu rozdáš mi?

Ráda. Však tvář svou ukaž mi!

Proč jsi ztich'?

Jak dutě zní tvůj smích!

Kam se tvá sdílnost poděla?

Řekla jsem něco, co jsem neměla?

Mám s tebou besedovat

a neznat tě,

spřežení hovoru tryskem pustit

a nedržet opratě?

Nelze to říci v jedné větě! –

Kdo jsi? – bojím se tě!

Smích bez tváře a bez podoby

je plný záhady a zloby,

až v srdci zebe.

Přišels loupit nebo koupit?

Čeho si žádáš? –

Tebe!

Mám jen sebe.

Dám-li ti sebe,

co mi zbude,

co ze mne bude,

až odejdeš? –

Pojď se mnou, chceš? –

Kam? –

Žena se nemá ptát, má jít,

je nalita číše, má z ní pít.

Když dopito, dveře otevřít

a do noci hledět, k stínům stín

jak vyšel a lehá si do hlubin.

Tak má být, říkáš, nad vděkem

se nesmí ani zamyslit?

Však ženu chceš-li zahubit,

co bude potom s člověkem?

Je ulice, v ní světel dost,

jiné si najde pro radost.

A bude běhat ulicí

ranami hanby svištící

a svíjet se a krvácet

a pro nic za nic utrácet,

co pokladem se zdálo jí?

Žena se neptá, málo jí

či mnoho dá kdos v odvetu.

Má klín, v něm rozkoš nasetu,

má dávat. –

Hle, jak v zábavě

nám klesla hlava ke hlavě.

Ty díš, že hlava u hlavy?

Vždyť přízrak jsi jen bezhlavý!