přízrak

o, pomono mé jeseně, ty víš, jak vděčen jsem

za všecko tvoje ovoce, jež pro mne zrá a sládne.

co bylo snem, co bylo snem, to jako zázrakem

v mé utišené zahradě, kde tolik toho vadne,

se proměnilo v skutečnost, a plnou náruč nesu

tvých hroznů sladce zatrpklých, tvých hořce vonných vřesů.

ty víš, jak vděčen jsem a plach před touto úrodou,

jak říkám si, že nehoden jsem této pozdní sklizně;

mám každou slastnou vteřinu za nezaslouženou,

pokorně snáším smutků svých i bázní steré trýzně:

korunu korun přetěžkou jsi na hlavu mi dala,

korunu korun přesladkou, bys také kralovala.

já tomu chtěl, já tomu chtěl, já snil jsem, blouznil, ždál,

a tak jsem na vše připraven, co pro tebe mne čeká.

leč ve svých snách jsem jednoho se přece nenadál,

co zasmušilým přízrakem mne ustavičně leká,

jak obraz krásný nade vše, v němž přes to chybí cosi,

co nelze najít, uhodnout, snad jedna krůpěj rosy.

jdu zahradou tvou přetěžkou, jdu králem, který zná

své říše všecky poklady a zdroje, kouty, krásy, –

a přece náhle ustrnu, ten, jenž se nevyzná

v zamaskované končině, kde ztichly všecky hlasy.

zas osamělým v sobě jsem, je zdáním vše, co držím;

jdeš mimo žal můj cizinkou, kams k dalekým jdeš stržím.