PŘÍZRAK.

Nach západu již s noci tmou se mísí.

Jak slavně, krásně slunce skonává!

Zasněné lesy dlouze oddechly si

a potemněla pole zlatavá.

V černavý hedváb domů zdi se halí

a stromy divně rostou do výše.

Peruti noci zašuměly v dáli,

klid sladký kane země do číše.

Tu přichází, když ztichlo všechno kolem, –

průsvitné ruce, kroky zlomené.

To temné oko, zacloněné bolem,

ta bledá tvář se nezapomene.

Po slunci zírá, zírá bez naděje

a ruce bílé vzpíná po květech.

Noc letní písně života mu pěje

a čarovně jej líbá země dech.

A po životě náhle se mu stýská.

Jde duší jeho smutek bez hrází.

Pod křídlem noci dříme rodná víska.

A bílý přízrak zvolna odchází...

Na nízkém vršku ohlédne se jednou,

poslední pozdrav ještě zakývá.

Než noci černé peruti se zvednou,

už rozplyne se tvář ta truchlivá.