PŘÍZRAK

Po bitvě šli se modlit vladaři

za tisíce svých utracených duší...

Královny bledé smutek ve tváři

i dvořanům lesk smutných očí sluší...

Na prokletém tom sporném území

tisíce mrtvol padlo v okamžiku. –

Kdys při odvetě padne kulemi

tam ještě jednou tolik smrtelníků...

A co se vladaři tak modlili

a v poddaných co doutnal děs a vzdor,

co všude podkopy se rodily

z měst vyssátých ze smutků hor,

krvavý Přízrak vyschlou ruku vztáh’,

morovou, hroznou na vypráhlou zem

a dobíjel, co mřelo v mrákotách

o hladu vyprázdněným pod stolem...

A ku rudé nahýbal se Evropě

ten přízrak, cítící puch rozkladu,

rozlité krve kráčel po stopě

ku člověku, jenž hynul o hladu

na zbraních zlomených a rezavých,

z nichž ještě krev se kouří protivníka,

proklínal podlé rádce králů svých,

a buřičem se stal, jenž nezavzlyká.

Na Moři Zlatém hrozný přízrak stál,

leb vyhlodanou od mořských měl supů,

šat děly prostřílený větrem vál,

chřestící cetky z dobrodružných lupů,

na ukradenou vzepřen pochodeň,

jež černá, uhořelá zhasínala,

stomílovými drápy sbíral žeň

zčernalých mrtvol, tmou jež uzrávala...