Přízraku, lásko,

Přízraku, lásko,

co jsme se spolu po večerech nasedali,

v nadějích se rodili,

v zklamáních umírali,

jak jsme se modlili k slunci jiter svých

za novou sílu

pro boj srdcí umdlených!

Jak jsme vstávali z lože

horečni, neodpočati,

neklidem jati,

nenasyceni,

nadějí přeplněni

jak větrem plachtoví!

Jak jsme byli hladovi

skývy štěstí,

jak jsme na ni čekali na rozcestí

všech svých muk!

Jak jsme se radostně chápali

všech těch ruk,

dokud jsme ještě věřili,

že nepřišly jen, aby urvaly,

co jsme po leta střežili!

Co nám každý srdce tluk

toho napovídal,

jak nebylo možno prožít sen,

aby ses z něho nezpovídal!

Přízraku, lásko,

i teď jsme spolu.

Našli jsme štěstí,

ale v něm tolik bolu,

že nemohlo usládnout.

Chtěli jsme všechno uhádnout

a všechno odpustit,

všechno si přivlastnit

a náruče darů rozdat.

A zatím jsme poznali,

jak umí bodat

lidská chtivost a lhostejnost,

že něhy není dost,

která by nás přitulila,

že samota jen nám zbyla

a smutku bída,

která sny nám hlídá.