PRKENNÝ KRÁL.

Vyjechal si Matěj

k Olomouci z rána,

chtěl si zahrát Matěj

na krále a pána,

cikány vzal, Plavce

k větší cti a slávě;

chtěl být českým králem

Matěj na Moravě.

Vzal si Matěj čižmy,

byly z brusu novy,

pozval hodnostáře

k panu biskupovi,

pozval klášterníky

i Krebsovu tetu,

i tři píšťaláře

zrovna z Kečkemetu.

Ubrousky dal dělat

z obnošené řízy,

talíře a mísy;

cín byl čistě ryzí,

poháříky byly

z broušeného tisu,

a kdo neměl nože,

rukou sáhal v mísu.

Starý Ujlak pyšně

srazil vyschlé paty,

na krk pověsil si

řetěz skoro zlatý,

těžký tak, že Ujlak

sotva řetěz smýká,

však by na něm masař

udržel i býka.

Zvěři na tabuli

hojnost bylo věru:

z Tater jezevčina,

žáby Nezideru,

komu nelze rukou,

ostruhami bodá,

z vinných sudů tekla

pravá z Tisy voda.

Pestré korouhvice

vlály z každé věže

ku potěše četných

padouchův a spřeže;

zvony vyzváněly

Matějovi k štěstí –

a kat kališníky

stínal na náměstí.

Vřeštěl cikán z píšťal,

až byl rudý v líci,

jako vlci vyli

zpití Sikulíci;

kati připíjeli

na pánovo zdraví,

metajíce z praků

urubané hlavy.

Což tu bylo smíchu –

kdož by také plakal –

vždyť Kiniszi s trupy

v krvi čárdaš skákal;

ulapené Čechy

k ohni kázal vléci,

aby měli Uhři

na rožních co péci.

Vždyť přiběhli k hodům

jezdcové i pěší

cigáni, jež pestrá

veteš nejvíc těší;

nesliť Matějovi

dar vypraný znovu:

v slávě prosedělou

sukni Arpádovu.

Líbal lživý Matěj

sukně v místa skvoucí,

vystavěl ji rychle

v zbožné Olomouci;

beťarové pusty

líbali ji s vděkem,

vždyť posvátná sukně

potila se špekem.

Nejvíc pospíchaly

k panu Matějovi

ze všech končin světa

nevěstky i vdovy;

vždyť prý bude čista

každá z vůle boží,

kdyby týden spala

v Matějově loži.

Třeba prý si jenom

zvlažit v době ranní

posvěcenou vodou

ňadra při kázání

a pak aspoň halíř

v zbožné dáti víře

ku křižácké válce

do Čech na kacíře.

Což se Maďaříci

umývali v řece,

aby ku slavnosti

přišli čisti přece;

umyli si ruce,

umyli si líce,

zobraceli na rub

húň i nohavice.

Do chrámu král Matěj

v průvodu se béře,

nevěstky a baby

obstoupily dvéře;

hle, již Matěj sedí

v kadidle a záři,

v křesle biskupově

zrovna při oltáři.

Však kde vzíti purpur?

Matěj plný strachu

rychle zbarvil čechel

v kališnickém nachu;

koruna však v Čechách,

kdo že půjde pro ni,

vždyť husarům nelze

sedět na komoni.

Nelze, posud nelze,

zavazují hlavy;

veliký byl první

pardus u Čáslavi,

a již zase Jiří

švižné metly hledá,

aby jim vyprášil

čím se na kůň sedá.

Nech si zajít žáhu,

Matějíčku, hýři!

Na Orlíku skrývá

korunu král Jiří;

pomohou-liž tobě

bez koruny asi

pomazané ruce,

namaštěné vlasy.

Slyš, nemáš-li skvostu:

pláště, žezla, meče,

vezmi v ruce pípu,

na hlavu dej beče;

na krk provaz třeba

a křivému pleci

zástěru dej pestrou,

dosti jich máš přeci!

Už, Matěji zlatý,

nic ti nezpomůže,

ani „Tučná Hvězda“

ani ta „Psí Růže“

ani Rudolfové

ani lživí Tasi. –

Taká bludná světla

Jiřík mžikem hasí.

Už ti nezpomohou

různé říše stvůry;

sotva lékem koupí,

kdo nedostal s hůry;

nepomohou šavle

ani dřevce hrotné,

již ti hřeben bledne,

již ti pazour krotne.

Už ti nepomohou,

věrolomný lháři,

rudě ošňůření,

černí atiláři,

ni kumánské čapky,

kalpaky a húně, –

svědomí i jazyk

úplavkou ti stůně!

Však Matějův rozum

není žádná pleva,

vzal korunu světci

z lipového dřeva;

z osiky vzal žezlo,

meč z borové louče...

je-li pak to Matěj,

či Honza z Přelouče?

Matěj je to, Matěj,

jaká slavnost skvoucí

ku potěše babic

v staré Olomouci;

troubili mu k poctě,

troubili a hráli,

s osikovým žezlem

dubovému králi.

Kolem Havrančíka

Maďaříci stáli,

ženy jich i panny

z oken pozíraly;

ženy jich i panny

ukláněly hlavy,

aby jejich děti

zhlédly vrchol slávy.

Hrej, Matěji, hrej si,

Čech je bedliv sečí;

ženy pletou metly,

muži sáhli k meči;

nechať v boji padne

Jiříkova hlava,

nechce tebe národ,

ale Vladislava!