PRO DOMO SUA

Zářivých krajů slunce, jeho divy

syn severu se učil milovat.

S Tiberou běžel v slunci poklus chtivý

mladosti. A volně plynul Pád

Lombardskou plání záplavami světla.

Jak chladné bylo, když se mělo dát

to srdce, ale kolem toho tepla!

Pak slunce doma vídal zapadat

za břehy mlh olšemi krvavými.

Tu v běh se dalo, začlo hřát a hřát

a žhavět jako hvězda padající.

Jako by chtělo ještě něco říci

horkými rty, než pozdě bude snad.

Mrholí déšť lesíky dubovými,

ze zimy skáče slunko v náruč zimy

přes úzké meze jar a léta chvat.

Jak studené jsou domoviny nivy

a sluníčka jen jako na kahánku.

A starý medvěd, trochu zimomřivý,

už mručí jako ze zimního spánku

svůj první verš, tak bezelstný a tklivý,

o medu v dubinách a vůni mladých stád,

o volnosti, vanoucí v jarním vánku.