PRO DOMO SUA

Já neříkám, že známkou Kainovou

jest poesie, ale vyznám rád,

že diadémem není královským,

jímž vetřelec by skráň svou zdobit směl.

Neb harfou být, do jejíchž zlatých strun

by prsty duchů bily kouzelné,

být zrcadlem, kde v barvách míhavých

by odrážel se život měnivý;

být oceánem, v jehož hlubiny

by slunce krásy mohlo zapadnout,

by v novém lesku novým vzešlo dnem;

den v boji se životem promrhat

a v nocích vstávat s vichrem bouřlivým,

bdít s hvězdami, ze slují duše své

hnát bičem vášně havěť obrazů,

jak Samson s lvem tak s myšlenkou se rvát,

tam bádati, kde vládne lhostejnost,

tam živým být, kde mrtva příroda,

a myslit s Dantem, cítit s Dranmorem,

až naposledy vysílen a bled

přes trny záště, klamů balvany

ve krásy věčné stoupat svatyni,

kde v záři božství trůní lidský duch –

Ó k tomu málo vetchou třtinou být,

s níž hrají větrů lehké rozmary,

neb skřivanem, jenž v jarní pohodě

se v šťastné písni houpá nad nivou;

zde třeba cedrem být, jenž hlavu svou

dá vichrům v plen, jenž s hromy rozpráví,

a supem být, jenž v hnízdě skalnatém

ve slunci mhouří oči ospalé,

však v bouřích vichr předčí letem svým!

Zde mizí hra! Zde v sázku zoufalou

buď život dej neb odstup z bojiště!

Zde duší celou budiž básníkem,

bol, starost, beznaděj, mrak zoufalství,

svit naděje i nejistoty hlod –

vše ať se valí jako vodopád

přes skalná hradla hrdé duše tvé,

ty sluncem buď, jež z černých oněch vod

vykouzlí duhu barev čarovných!

A když v tvém nitru náhle povstane

jak zázrak nebes v plném souladu,

jak z hromovládce hlavy Minerva

tvé dílo, jež jsi živil parnem dne

a bděním noci: v slzách radosti

když pozná sebe v díle tvém tvůj duch:

pak teprv žil jsi hoden záře hvězd

i vůně květů, hoden etheru,

jenž proto vinul kdys tě k ňadrům svým

i s valnou přírodou, by v tobě zas

se vyplnilo světa tajemství!

Zde lidský duch mně zdál se největším;

já s chvěním stoupal k jeho Golgotě

a s úctou nejvyšší já slýchal hlas,

jenž „svatým“ děl být každé umění.

U chrámu jeho stojí na stráži

má poesie, bazaltová sfinx,

jež slunci jen se harfou rozzvučí. –

Ó, nedivte se! K vašim otázkám

vždy sfingou jen, vždy němou zůstane!