PRO DOMO.

Zvon nebude pět: „Pole – luka – dům!“

až v rakev jednou složím svoje údy;

chud přišel jsem a odejdu též chudý,

číš zapomnění nahnout ke svým rtům.

Co měl jsem, dal jsem. Stříbro svojich dum

a zlato citu marnotratně všudy

jsem rozhazoval v lidskou strast a trudy,

co zbude mi, se neptal, k sledním dnům.

Tak šel jsem a tak dále půjdu světem.

Své jméno jen, své knihy nechám dětem

kdys místo domu, místo všeho zboží.

A obol, aby Charon v loďky klínu

mě jednou převez v tichou říši stínů,

snad něčí dlaň přec v ústa moje vloží.