PRO JEDINÝ POHLED.

Pro jediný sladký pohled

pojedu dnes ku své milé,

pro jediné zazáření

opojivé lásky chvíle,

pro dva letmé rukou stisky,

jimiž budu tobě blízký

a již zas nás budou dělit

hloupých dálek strašné míle.

Jsi mi sluncem, květem jsi mi,

jsi mi světlem, vůní, zpěvem,

jsi mi vzdechem, touhou, něhou,

jsi mi vášní, mukou, hněvem,

a přec jenom věřím v žití,

když mi tvoje oči svítí,

a tak rád a šťasten letím

za pohledem, za úsměvem.

Nebeská má pekelnice,

vím, za noci o čem sníš,

když své bílé ze světnice

v temno dálek pohlížíš,

kdy posloucháš hlasy ticha

a cítíš, jak z květů dýchá

vůně touhy, které v tobě

ukryto je tolik již.

Jemné ruce hladí tělo

jako oheň plamenné,

ret, s nějž slovo odletělo,

dotýká se ramene,

srdce bije poplašeně,

krev se vichrem tělem žene,

a přec ležíš, jako socha

z bronzu nebo kamene.

A když usneš v noci stínu,

myšlénka plá v svitu hvězd:

vášnivě se k tobě vinu,

abys mohla rudě kvést,

peklem v nebe zamíříme,

a tak touha, jež v nás dříme,

jak to slovo na začátku

tělem učiněna jest.