pro jednu ženu...

pro jednu ženu – a již pro nikoho –

svých křehkých písní skládám růženec.

to z lásky své a žalu zpovídá se

květině tiché smutný milenec,

když po práci a zlobě všedních hodin

mu jihne mysl v pavučině snů.

tot’ právo srdce, právo básníkovo,

kout nechte mu, kam vřava strašných dnů

jen z dálky doléhá, jak vody kalné

pod strání tvou, kde kvete petrklíč...

vše mění se a tají staré sněhy,

hluboko vniká nový pluh a rýč,

vše mění se, jen stará píseň srdce

vždy znova prýští vlnou milostnou

jak tichý pramen ze skal pod bojištěm,

kde znásilněný život stená tmou...

pro jednu ženu zpívám píseň lásky –

pro druhé lidi jako suchý svist

nechť bez veršů a rýmů přísně mluví

má bezbožná a třídní nenávist.