PRO KOHO JINÉHO?

Ty krásná ženo, pro koho tě šlechtím?

Pro koho ztrácím tě svou velkou upřímností,

osudem nemoci své, svého vězení,

mužných let znavenosti své, i svojí citlivostí?

Oh, krásná ženo, žijeme jen jednou,

a žití může být přec tolik jasné, krásné,

pro toho, kdo je zdráv, a silen, mlád,

a, hlavně, volný: bez úkolu, cíle, bez povinností vně a bez skrupulí vnitř,

pro toho, kdo je mužem života,

tak kvasící, tak mladě přizpůsobivý, tak milující změnu –

jak on, jak život!

Ty’s mládí a ty’s život! Ve své vášni k lásce,

v své romantické touze, v rozpuštěných vlasech,

v svém zoufalství a stesku hledání,

v záhadných očích svých, svých slzách, polibcích –

ty’s mládí a ty’s život!

Já však jsem jiný tebe, starší, sušší tebe:

Muž nemoci, muž bázně, únavy,

muž snění, skrupulí, muž myšlenky a pravdy –

ne však muž života a jeho živelnosti,

a jeho bengálových illusí.

A tak tedy snad o vše přicházím,

já, který téměř ani nežil jsem –

pro užitečný květ snad ztrácím orchidej,

pro živný pokrm snad tak strašně sladký jed!

Jsou v žití chvíle věčné v letech všedních tak!

Žel, jsou i chvíle tragické prostřed let bezvýznamných!

Má krásná ženo, pro koho tě šlechtím?

Pro koho ztrácím tě svou velkou upřímností,

osudem nemoci své, svého vězení,

mužných let znavenosti své, i svojí citlivostí?

Jsouc jednou na cestě, u koho zastavíš?

Komu že Náhodnému a snad Ničemnému

popřeje Náhoda (a tou je Vzrušení i Nuda),

že v hodině své lásky v jeho náruči

slavně a nesmrtelně zaškytáš?

Má krásná ženo, dítě Náhody!

Mé sladké dítě, na něž Náhoda

svou připravila past, co nutný osud –

pro koho ztrácím tě svým smutným osudem?

Pro koho ztrácet musím tě, ó Osude, rci, proč?

Ach, krásná ženo, pro mě nezrála’s!

Ach, krásná ženo, já tě utrhnul –

já pěstuji tě – a přece ne mně

svou vůni dáš v mé žití zahradě!