PRO MÍR ZÍTŘKŮ

Běda tomu, kdo volá do zbraně

jinak než k obraně,

kdo slova vymýšlí k pohaně,

hrůzu spoutanou odpoutává!

Nad jeho ložem

krvavé slunce vstává,

pod jeho nožem

potoky krve tekou,

za jeho stopou

stíny se vlekou,

nad jeho sadem,

jenž leží ladem,

kvílivě vítr fičí,

zvedá a ničí

životy, hodnoty,

prohání ze psoty do psoty.

Přichází ničit

všechno, co chtělo by

růst a klíčit;

všechno, co mělo by

úrodou zaplavit,

zabít jde, pošlapat, udávit!

Na lidských rovech stavět jde města,

lidskými slzami hráze bořit,

v krvavou lázeň se nořit.

Čím je mu člověk s touhou k životu,

s ideálem?

Krvavým materiálem,

po kterém dál se letí.

Čím jsou mu děti,

jež sráží do jámy

bídy a hnusu?

Čím jsou mu ženy,

které je rodily,

růžová poupata,

za cenu života pro život?

Kdo mu dal právo

zahrát si na kata?

Na ruku vraha,

která se zvedá,

lidstvo ať dolehne závažím.

Před lidským zápražím,

má-li mít ceny

život a láska,

zrozené z ženy,

musí se tyčit symboly míru;

životu zítřků třeba dát víru,

ne bojů, hrůzy vzplanutí,

životu růstu třeba je klidu –

a lidstvo si jej vynutí!