Pro mne již nevzchází jaro.

To ještě scházelo k mé písni nového jara...

V smutek mé oddané celly

zaplakal umíráček s kostelní vížky...

Chtěl jsem si zpívati o možnosti vrácené lásky,

o možnosti vrácených paprsků slunce,

o květech a ptačí písni.

Ale má duše vítá jen smutné jaro,

jak jeptišky lásku, jež zastala je nad hroby v zármutcích.

A umíráček pláče vítězství dlouhých utrpení,

a pláče výkřiky a chrapot umírajícího...

Ne, pro mne již nevzchází jaro...!

Já přišel z krajin pochmurných pohádek,

kde princezny ustárly v marných snech o vykoupení,

kde sněhy byly jim jedinými květy

a vichřice jedinou života písní!

Ne, pro mne již nevzchází jaro...