PRO UMĚLCE.

Paňáca chodí po provaze

a divákům se tají dech –

Taková výška! – srdce chví se

a výkřik sedí na ústech.

Paňáca chodí, hopkuje si,

dal tyči klesnout z ruky své –

se smrtí přímo koketuje

a zrovna k tanci si ji zve.

Shoup dolů se – však špičkou nohy

se na provaze zavěsí –

zas vyšvih se – a tropí šašky

si mezi zemí, nebesy.

– Co pravda, chvíli se to snese,

mám rád ty věci – soused dí –

však čeho příliš, toho příliš,

vždyť člověka to unudí. –

Už místy zívnou, místy pustí

se do hovoru diváci,

co paňáca se stále ještě

nemoudře vzduchem trmácí.

Už lhostejnost se mění v odpor –

ach, paňáco, tys propás čas –

teď zbývá už jen sletět dolů,

teď zbývá už jen zlomit vaz!