PRO ÚSMĚV

Je slyšet příkaz: dost již bolesti,

smích ať je s námi, radost, věčný lék

pro útrapy, jichž život seslal dost.

Smát chceme se, a třeba hlouposti,

a pít, ať cokoli, jen číše dno

když zapomnění skytne. – Volání

to kdyby bylo z duše výkřikem,

jak neměl poslechnout by umělec

a nesloužit mu, sobě k smíchu, jim,

jak v písni ubohý ten pacholík,

co sloužil sedm let, nic nedostal.

Jdi, básníku, a přiměj ruce své,

by nehmataly život v kořenech,

a oči své, by stínu nezřely,

a z tři sta šedesáti pěti dní,

jež šedé jsou jak mlha londýnská,

vem jeden, jenž se zdá být růžovým

alespoň po ránu. A pero své

do kudrlinek nuť, jak v menuet

se řadí rokokové figurky,

a k bolesti, k života podstatě,

ať cokoli dí hlasem tajemným,

se obrať zády: nejsi moderní,

jí řekni přes rameno na půl úst,

a dodat můžeš ještě – mám tě dost.

Tím její osud jistě zpečetíš.

A jdi a tvoř z radosti pro radost,

ze smíchu pro smích, z chvilek pro chvilky,

a šaškovské si připni rolničky

na cestu, kterou jít ti určili.

Jdi po povrchu, hlubiny se střez,

v ní smutky spí a bolest vede k nim;

ty nech je spat, nech spat své umění,

života nesmrtelnost pochovej,

úsměvem nahraď ducha, uvidíš,

jak rádo obecenstvo zatleská,

ač řekne – celkem prázdné bylo to,

však chvíle ušla nám. Tím vyhraješ.

Tvoř pro zábavu, pro smích! – Z hlubiny

což stejné lidská radost netryská

a není stejně věčná jako žal?

A ty, ač rád bys hlasu přisvědčil,

jenž toto dí, přec řekneš nakonec:

jen touha po radosti věčná je,

ne ona sama; zřídlo umění

je tu i tam. Však bolest umlčet

a lidem rysy její zastírat,

je na životě tak se prohřešit,

jak Jidáš na Kristu. Jí nezapru,

vždyť bez ní nebylo by poznání,

jímž všechno pochopit lze, usmířit,

ni úsměvu, jímž možno vykoupit.