Pro věčnost.

V stín alejí, kde lípy v květu svém

tak sladce šuměly nám nad hlavou,

my chodili tak často v podvečer.

Zhas dávno západ – nebes hlubina

tonula v světle bílých souhvězdí

a jejich svit ti hlavu obetkal,

tu hlavu plavou, plnou něžných krás,

a nové hvězdy zažeh ve zraku

a něhu ráje zlíbal na čele – –

Tvá ruka byla měkká, teplá tak

a v ruce mojí blahem chvěla se –

Ó polibků vy moře bouřlivá,

v nichž krásná tvoje hlava tonula

i ňadra tvá a zraky v perlách svých!

Dva matné stíny v noci modravé

my spolu šli, tak plni bílých snů

a plni krásy v květu májů svých – –

Ty doby zašly, klesly časům v hrob.

I my kdys zajdem z toho údolí,

kde řeky napájeny slzami,

kde v květech hoří našich srdcí krev, –

a zajdem v kraj, z kad není východu.

Ó pomni jen! – až tiše budem snít –

tvůj růvek v sněhu jarních lilijí,

já tklivým břečťanem se spokojím.

Ó pomni jen! až tiše budem spát –

u tvého rovu slavík s mírem hvězd

vždy bude bdít – kol mojí mohyly

jen diví poženou se větrové!

Však v staré, dávnověké aleji

dvé stínů vždy se najde v podvečer –

dvé stínů světlých v noci modravé –

to duše naše přijdou pospolu.

A budou plny dávných, bílých snů

a plny krásy májů zetlelých – – –