PRO VĚČNOST

To žíti naše nad lží mysteriem,

než z božských dlaní kapku smrti pijem,

se zmítá, padá, vláčí sem a tam –

ký div, že díš: „My žijem pouhý klam!“

To housenka mní – když se v kuklu spřádá:

s tím člověk usne, když již v rakev padá,

v své bolesti kdy nemůž’ pochopit,

co jest to zase někdy znovu žít!

Až pukne kukla však a motýl vzletí,

až bude kroužit vzduchu ve obětí –

kdo moh’ by říci: „To jest velká lež,

že hrob nám pro věčnost dá křídla též?“