PRO VĚČNOST.

Co jen květů vánku dech

mezi hroby střese!

cítíš, k nám jak z vůně všech

lehkých svojich na křídlech

duše mrtvých nese?

Víru nech, ať svojim snům

nové ráje tvoří!

Pohár pravdy přihni k rtům,

ať duch v moře snů a dum

myšlenkou se vnoří.

Poznej, že jest v srdci tvém

věčné z mrtvých vstání,

a že trvá moře, zem,

srdce tvé i nebes lem

v jednom přijímání!

To jen v bouři tvojich muk

jak tón míru slétá,

že tvé srdce v jeden zvuk,

v jeden pláč a v jeden tluk

bije s srdcem světa.

Srdce – svět, a jeden most,

hrob, jest mezi nimi;

člověk vchází tam jen host,

by s přírodou záhy srost’

svazky obrovskými.

V hrob jej vrhá bouří jek;

tam jen hmota vchází,

by z ní vstaly v příští věk

vůně, rosa, paprslek,

vesmír beze hrází.

Hrobu netkne se tvůj žel,

jemu stačí rosa,

motýl k němu přiletěl,

pro pel květin zástup včel,

pták pro zrnko prosa.

Nad mrtvý kmen nový květ,

jako ve pralese,

cosi hledá zde tvůj ret...

věřím, že k nám větru let

duše mrtvých nese.

Z nich jest světla paprskem

duše světla stkána;

žijeme v ní každým snem.

Ruka dána nad hrobem,

pro věčnost jest dána!