Pro vždy.

Tvým pro vždy, pro věčnost! Jen pohled jediný,

kam nedostačí slova,

jenž pad’ by v duši tvou jak měsíc v hlubiny:

svou lásku dej mi znova!

Dej mi ji každým dnem i každou hodinou,

jak v srdci teď ji cítím;

dej doma, v cizině, dej, i když pominou

ty chvíle, jež zvem žitím!

Dej mi ji pohledem i oka vzplanutím,

v snách, bdění, v slzách, v tuše,

i ruky zoufalým a pevným stisknutím,

v němž hledají se duše!

Dej mi ji, po tvojí když kráčím šlepěji,

i když tvým planu žárem,

lkám k tobě věčností i hrobů nadějí,

i životem i zmarem!

Má duše, květina, jak vůni v kalichu

svou vděčnost vstříc ti nese –

ó dej, ať láska tvá v ni skane po tichu

jak rosa v zvonek v lese.

Ať vírou, nadšením i touhou rozkvěte,

ať krásou v hruď mou splývá,

jak v chudou kolébku když do snů dítěte

se tiše anděl dívá;

ať roste, pučí tam, ať leskem zahoří,

jak růže purpurová,

a celou přírodou ať k tobě hovoří:

Jen dej mi ji vždy znova!