PRO ŽIVOT.

Jak slunce já jsem nechal naděj

v své srdce svítit na chvíli,

jas minul teď, zas hlava spřádá

své staré sny, na které padá

stín mohyly.

Já díval se zas v dívčí oči,

v jich záři doufal šťastný být;

ta báj zanikla bez ozvěny,

čekáním dlouhým unavený

jde spat můj cit.

Můj duch nad pustou žití stepí

ční jak v podzimních mlhách věž,

leč myšlének dav, zpěvní ptáci,

se zvolna s její římsy ztrácí,

spat snad jdou též.

Nač opakovat staré stesky?

Co platno klnout osudu?

Já s písní přišel k světa dveřím,

teď lhostejně stín chladný měřím

svých přeludů.

A ten mi roste nade hlavou,

s ním v jedno srůstá i svět sám,

šum vlny i pták na haluzi

mne volá v línou k hrobu chůzi:

je všecko klam!

Co zbývá? – Umřít jako jiný,

kdo za štěstím se opozdil,

a věřit, když i slzy spadnou

do rakve mojí na tvář chladnou:

že klam to byl!