PRO ZRAKY LÁSKY...

Pro zraky lásky tisíce jest otevřeno cest,

pro duší setkání má země na sta svatých míst a dnů,

a v pouštích písku hvězdného, jak odlesk věčných Měst,

ční věže hradů andělských pro karavany snů.

Však pro nás, znamenané jednou rodnou bledostí,

(neb s ranou tajemnou jsme zrozeni, krev ubíhá nám z ní)

Tvůj svět, jenž tisíciletí se jiskří jarem žádostí,

má zahradu jen jedinou pro žhavé setkání.

Však tam až setkáme se, bázlivá, nad naší touhou zem

jak nad propastmi věků zakrouží v úzkostném záření

a zhasne vteřinou, jež rozstříkla se v slzách paprskem

při náhlém otevření zraku stkvoucího a zavření.

Rci, jakým zázrakem v těch mlčenlivých veselích,

kde v nových liliích sta nocí hrá jak rosa září svou,

v plamenech tisíců, chuť poznáme svých retů zjemnělých,

jež marně jedné řeči hledaly a minuly se tmou?

Jak snesem hrůzou krásu tváří svých, tajemství knížata,

až srdce v slunce změněné, nám duše ve své pravdě vzplá,

svým uvolněním šílená a novou láskou rozžatá

a sama sobě neznámá, pro touhu země osleplá?