Pro zvadlý květ...

Pro zvadlý květ, jenž byl Ti přemilý,

když voněl, plál a kvet',

dnes oči v slzách se Ti zalily

a bolem chvěl se ret,

a jako pozdrav poslední zajiskřil v zoři polední

na suchých listech slz Tvých sled.

Tak béřeme jen svaté památky

a ukládáme v skrýš,

jak brala jsi ty zvadlé ostatky

a ke rtům tiskla blíž,

by ještě vposled jedenkrát Tvým políbením mohly vzplát,

než navždycky je uložíš.

Těch slzí nech – kdo pro květ zakvílí! –

a počkej chvíli jen:

květ v srdci Tvém své lístky rozptýlí,

by posvětil Tvůj sen;

snad zvadne též, kdy jme se kvést – tu poznáš pak, že šťasten jest,

kdo pro ten slzu má a sten.