PROBUZENÁ MOUCHA.

Byl venku mráz, leč v jizbě mojí světlo

a teplo lilo líbezný svůj dech,

v tom bzučivě kol hlavy mi cos létlo,

teď zas a zas – a vyrušený v snech,

zřím mouchu, která v namahavé tíze

mi leze tu po otevřené knize.

Tak byla ještě všecka rozespalá

a slabá, jak by po nemoci vstala

v tu chvíli právě – ale dobře vím,

jen teplo tebe zmátlo, moucho malá,

ty’s myslila, že jaro s kouzlem vším,

že slunce svítí, potok rýmem zvoní,

že co jsi spala, klas již pokryl líchu,

že louka v květu, včely táhnou po ní,

a teď? – ach, jak jsi, moucho milá, k smíchu!

Jdi spat, jdi spat – ti srdce moje radí,

i ono často dávalo se svést,

za lásku mělo úsměv, kterým vnadí

jen ve svou propast cituprázdná lest,

a vlídné slovo za přátelství něhu,

i písku třpyt se zdát mu září hvězd

a pravdu zřelo v pokrytectví šlehu.

Jdi spat, jdi spat, ty hloupá moucho, jdi,

jak srdce zmoudři, jež se nebudí,

leč spí tu dál a spokojeně dřímá

v svém tichém snů a dumy zášeří,

vždyť ví, že venku všude zima, zima,

a v samo jaro ztěžka uvěří.

Již nechce bráti za cit klam a lež

a bolem pykat pošetilou choutku,

jdi spat, jdi spat, ty hloupá moucho, též

a usni tvrdě ve svém stinném koutku!