PROBUZENÁ SÍLA.

Zřel jsem Dalmatince: jonák jako hora,

trpaslíček pansky řídil jeho ruch;

pidimužík káže, obr klidně orá –

Síla upoutaná, jíž je Bída druh...

Vždycky jsem si myslel: kdy se tato Síla

spánkem upoutaná, kdy se probudí?

Kdy k ní z báje přijde posestrima Víla,

by ji navrátila obří do hrudi?...

A již přiletěla jako bouře jarní,

obra probudila ve tvář pocelem –

co dřív byly v čele jenom snové marní,

to chce jonák míti živým údělem.

Ruka jedna sice ještě beze vlády;

jedno oko ještě mdlobou přivřeno –

ale to, co vstalo, dobývá již hrady,

sahá po tom, co mu dávno souzeno!

Co mu dávno bylo násilníkem vzato,

když mu na Kosovu vypad’ meč i štít,

co mu bylo krví dávných otců svato,

chce teď probuzený zase zpátky mít!

Zpola probuzená Síla Prizren vzala,

staré Skoplje se jí vzdalo v pokoře –

půda, na níž spala, těsná jest jí, malá,

jako vichr volá: Vzhůru na moře!...

Slyším toto heslo v dálce na severu,

myšlenka mi maně hlavou proletí:

Což až věčný osud pošle Vílu dceru

probudit, co ještě dříme v zakletí!