Probuzení.

Když jara dech přírodu dřímající

v rej života rozmanitý vzruší,

budí se robci, celé věky spící,

jimž vroucí touhy šlehají duší.

Kolem nich tvorstvo v květu mladé síly

hlučně pučí a radostí jásá;

a že oni dosud jen šíj chýlili

v zoufalosti, srdce jejich drásá.

A ještě musí chýliti ji dále,

však dlouho ne – dnes stejný svolal cit

všechny je z dolů, z dílen, k zkoušce malé:

své příští jaro sobě zobrazit.

A miliony bledých sester, bratří,

stejně zjařmených u všech národů,

k stejnému cíli vzájemně se bratří:

vydobýt práci – sobě svobodu.

Tož vítej, Máji! Odleskem jsi příští

vesny, k níž zrak v naději zvedáme.

Až led poroby zcela se roztříští,

my v novém jaru též zaplesáme!