PROBUZENÍ NA JAŘE

Snem hrozným jsem se zmítal:

Slyšel jsem bouře hřmět,

a v drápech lític války

se svíjel celý svět.

A procitnu: Aj! Vesna

jde sypouc květiny,

a města slyším plesná

a smavé dědiny.

Kol v hájích hrají housle

a s nebes tisíc lýr –

hle, vůkol štěstí jara

a usmívavý mír!

Pěnkava zpívá s plotu

a s výšin skřivani,

a špaček zkouší notu

k novému zpívání.

Květ bílých sedmkrásek

se dívá do vody

a s věnci pampelišek

jdou dětí průvody.

Tam v slunném modru plynou

beránky jako sen,

a včelky vyletují

pro zlatou kořist ven.

Ač vše to vidím, slyším

znít z lučin, hájů, cest,

přec to vše pouhým sněním

a za to pravdou jest:

Domy jsou poloprázdny

neb mužové jsou pryč,

po cizích pláních honí

je kruté války bič.

Třesk granátů hřmí světem

a v dešti hromných střel

tam po stech mladé hlavy

padají v písku běl.

A doma matky pláčou

a ženy zoufají

a vyhnanci se světem

jak ovce toulají.

A velká města hoří,

jich věže výstřel smet –

a z rozvalin se tvoří

neznámý nový svět.