Probuzení Pana.

Spal v lese velký Pan; v sen těžký vrhnul

jej náhle příchod nových, cizích bohů,

jímž, Kybelo, tvé svaté háje zpustly

a v chrámů zříceninách jenom stíny

se míhaly a zmije místo lidí.

Když poslední kles’ Zeva svatý oltář

a v stromech dutých, ve vlnách a v pláni

jen zněly nářky prchajících Dryad,

Nymf, Oread, kdy v svadlém listí noha

o thyrsus pohozený zavadila

a prázdnou číš, Pan v hloubi lesa zašel,

sed’ na balvan a cítil divnou mdlobu,

jak probíhá mu žíly, zavřel víčka

a sklonil hlavu na prsa – a flétna

mu sama klesla z přeumělé ruky

a usnul, spal. – Ve sluji plné stínů,

ve středu kamenů, jichž drsná čela

mech sivý opřádal svou hebkou plísní

a stověké z nichž rostly borovice,

vždy rozechvěné jako struny lýry,

ve houšti planých malin, jejichž plody

ve trávě plály jako stopy krve,

již prolil Adonis, spal tiše věky.

Tu náhle mocný vesmírem dech vanul,

dech cizí; kdosi začal zpívat hymnu

tam, věkové kde ustáli; pták cítil,

že lítat může výš, květ vůni novou

na křídlech větrů házel v širý prostor,

jenž skvěl se, chvěl se, jakby znova stvořen.

Že jednou žily, pocítily stromy,

a balvany, ti zkamenělí svědci

pradávných dějů, zachvěly se, slzy

jim tekly náhle po zbrázděných stěnách,

jak v tvářích lidských radostí když tekou.

A jásot byl a ples a divný povyk

jak mainad výskání, a v srdce lesa,

kde dřímal Pan, též zasáh’ tento hlahol.

On vzbudil se a vstal. Juž neznal sebe;

zřel, zrádná ostružina hebkým poutem

jak přes mohutné stáčela se plece

a tísnila mu svalovité paže,

sáh na svá ňadra – ohmatal jen kámen

těm podobný, jež rozházeny v kole

se pochmurnou jen tměly zříceninou.

Do prstů nohou jeho hloh se chytil,

a bílý jeho květ se houpal vonný

na větvi, s které vyplašen pták slítnul.

Leč sílu pravěku on cítil v údech:

vstal, rázem strhal trnité své vazby

a vzpřímil se a byl jak štíhlá jedle,

že dívati se mohl pohodlně

do orlích hnízd, jak písklatům v nich ruče

v let bují peruť zlatým tkaná chmýřím.

Šel, jeho krok balvany drtil kolem.

Kde byla studánka (po jarních deštích

tam voda stékala a v žáru leta

se udržela skrytá v sítí vlhkém),

se zastavil a naklonil se k vodě.

To nebyl on, spal dlouho, čas jej změnil:

ne Hellady bůh vítězný a krásný,

leč nemotorný, nejapný byl kolos,

jejž poprvé kdys urobil si pastýř

ve Frygii, když ve mohutný balvan

jen několika tesy neuměle

se kamennou jal sekerou jen lehce

své nastiňovat božství; jedním tesem

kdy ústa naznačil a druhým bradu,

pak uši špičaté a rohy kozlí.

Stál dlouho, dlouho do vody se díval,

a cítil, kterak síla věky spjatá

se zbouzela v něm, kroužila mu v žilách;

jak slunce, které leta na spícího

se dívalo tmou houštin, vdechlo v ňadra

mu všecky plameny. Hvězd cítil chvění,

taj luny, doubrav ticho i ryk zvěře,

pád listů, mechu dech, jek vodopádů,

a v srdci valné zdroje melodií

mu kypěly, roj nových, svěžích písní,

jež v letech, kdy spal, do srdce mu zanes’

dech přírody, jak zanášívá orkán

svým dechem různých cizích květin símě

do dálných krajin. Zpívat! Zpívat! Zpívat!

vše křičelo v něm. Jistě na ta místa,

kde dlouho spal, též přišli milující;

on cítil v ňadrech všecky jejich plesy,

od polibku, jenž nesměle se béře,

až k objetí, jež ochotně se dává.

Ryk honby zaleh’ v tuto úžlabinu,

on cítí hlahol její jásající,

trub třesky, chrtů štěk a ržání ořů

a zvěře teskný řev, když dokonává.

A leta dlouhá když zde ticho bylo,

sem zabloudil přec aspoň jednou člověk,

snad samotář, jenž myslil, snil a bádal;

sed’ na kmen shnilý a vše netušené

sny, představy a neuznané pravdy

kol chvěly vzduchem, padly v jeho srdce,

a on je cítil; a když v pustých nocích

jen prázdno zelo lesem, těžká duma

kdy kolébala staré borovice

i mladé břízy, příroda kdy sobě

jen kvetouc zářila a záříc kvetla:

tu všecky její divuplné taje,

vznik, porod, vzrůst, boj o život a mření

i potírání sil si vzdorujících,

ryk vítěze i kořisti vzlyk těžký,

to vření kypící, i ticho pouště,

vše padlo v srdce mu, vše v duši cítil

a vyzpívat to musil. Chtěl juž jásat,

však myšlenka jej náhle zarazila:

Tys věky spal, kdo ví, zda nyní tobě

tak porozumí svět jak ve pravěku?

Zda cizincem ty nebudeš té zemi,

k níž tulit se chceš s láskou? Dříve lidi

tvůj strašil krok, teď vysmějí se tobě.

Tys změnil se a svět se změnil taky,

ó lehni zas a dřímej, usni na vždy!

Však nikoli! ty sílo bohorovná,

jež vkládáš nápěv v útlý zobák ptáka,

jež píseň Homera jsi provázela

po leta na rtech žebráků, že slovo

ni jedno neztraceno, velká, svatá

ty sílo nadšení, tys zvítězila!

Pan usmál se a flétnu vložil na rty.

Zvuk divný, drsný – ale – srdcejemný,

pln lahody a něhy! – Ticho dlouhé,

kdes Echo ozvalo se žalující.

Zvuk druhý, prosebný: Smím klepat, matko,

na dvéře tvé? tak děla duše flétny.

A Echo, tenkrát s ním však celá země,

ty lesy, nivy, řeky, dalné moře:

Mé dítě, žiješ, pěj! mu odvětily.

Zvuk nový – vítězný a jásající:

Jsem věčně tvůj, tys živa, ty mne slyšíš!

A Echo, tenkrát celý valný vesmír,

hvězd soustavy v svém stály srázném víru

a jásaly mu v odvět: Žijem! žijem!

ty, dítě hvězd, pěj, duše tvojí flétny

je naší duší! Pan se vrhnul na zem:

Ó matko, jásal, ty mne znáš! A slzy

mu tekly přes vous do mechu, jímž věky

líc zbrázdily mu, ó ty znáš mne ještě,

tys věčně stará, věčně dobrá matka,

tys nezměnila se. – Co teď mi lidé?

Ty oceníš mou píseň žalující

i vítěznou, v níž tvoje duše kvílí;

svůj ohlas nezapřeš. – Co teď mi časy?

Ty budeš vždycky, věčně usmívavá

se dívat v trosky všeho. – Co mi změna?

A objímal zem, na svá ňadra tiskl

ty balvany, jež zdály se mít duši

a chvěly se pod jeho obejmutím.

Vstal, flétnu vzal a kráčel dále lesem

a cesta jeho byla jeden jásot.

Tys posud stará matka, neznáš změny,

jak před věky zas hnízdo strojíš ptáku;

jej měkké učíš vybírat si chmýří

pod pestrá vajíčka, ty doupě lišce

a medvědu skrýš dáváš pohostinnou,

ty učíš drozda dle skřípání větví

a listí šumu sladkou spřádat píseň,

ty větrům křídla rozpínáš a vodám

běh vykazuješ jako vždy, jak druhdy!

A vyšel z lesa; niva před ním dlouhá.

Šel hvízdaje si na píšťalu lesní;

pták mnohý zastavil se při těch tónech.

Šel dále přes pole, zas přišel v lesy;

juž večer byl, když stanul nad údolím,

v dol díval se. – Cos blýskalo se v stromech

a zlatem plálo to na chmurné stavbě,

jež věkovité povznášela týmě

do šera háje, který za ní vzrůstal

a k obzoru lnul vlnovitou čarou.

Pan blíže kráčel k divné této stavbě;

juž kynuly mu věže, okna štíhlá

a strmé oblouky; Pan vkročil směle

skrz bránu, úžas jal ho, dlouho kolem

se díval, v nádvoří stál, kolem něhož

do rohů čtyr se temné chodby táhly

a v prostřed fontán byl, kde místo vody

jen svadlé listí leželo. Však divné

kol sochy stály u každého sloupu

kol fontánu ve divných šatech, záře

kol hlavy plála jim a divné věci

v svých rukou drželi, ten kyj, ten pílu,

ten sekeru, ten meč, ten květy liljí;

pár starých stromů sklánělo se žalně

nad fontánem, a ptačí štěbot hlučný

se ozýval, sta vrabců prohánělo

se chodbami, na sochy usednuli

a na fontán a s věže stářím šedé

cos zazvučelo, vážně, odměřeně

za ránou rána – a zas bylo ticho,

jen ptáci křičeli v té smutné tíši.

Pan kráčel chodbou, nevšímnul si ani,

že noha jeho zanechala stopu,

v níž bujel mech; kde podepřel se o sloup,

tam tryskl břečtan, vodopádem šlehl

do výše, pnul se okolo soch světců

a v knihy prorokův a apoštolův

se zvědav díval zeleným svým okem,

a rostl valem a pokrýval stěny,

jež začaly se zvolna rozpadávat,

jak Pana kroky v dál se rozléhaly.

Teď stanul náhle, před ním malé dvéře

i vyrazil je – v gotickém stál chrámu,

dým z kadidla mu chvíli ztajil v hrdle

dech zdivený a zakalil mu oči,

leč brzy rozeznával zkamenělý

ten bájný les a cítil v srdci hrůzu.

Chyt’ flétnu svou a začal tiše pískat,

pak bouřněji: šel zvolna lodí chrámu

a sochy padaly se zdí a sloupů

a na obraze nahá Magdalena

se usmála: snad rozkoše cit starý

jí prochvěl údy – brzy ale v mlhu

též splynula, rám těžký padl na zem.

A velký Pan šel vítězně dál chrámem,

až k stropu sáhal hlavou svou a před ní

se skláněli na stropu andílkové

a padali, tu u nejvyšší klenby

cos bílého se chvělo a to žilo.

Kdo v cestu jde mi? zavolal Pan děsný.

– Jsem duše varhan, cizí hlas mu pravil,

já neprchnu! A chrámem v tom se rozlet’

hlas mohutný, jak nejdřív těžké kapky

by padaly, jež na vodopád rostly,

pak prales jakby kolébal svou hlavou

a moře hučelo. Pan chvíli stanul,

dal znova flétnu k ústům; ne víc píseň,

leč hřímající orkán z ní teď hučel,

a vody, lesy, oblaka a hvězdy

v ní mluvily a varhan malá duše

v ní splynula, jak splývá v moři krůpěj.

A náhle flétny jeho velkým hlasem

se sřítila i klenba nad oltářem

a zlato západu sem šlehlo ohněm.

Pan vyšel, klášter ležel v zříceninách,

mech s břečtanem kol něho rubáš tkaly.

Pan vyšel velký, úsměv jitra na rtu

a v očích všecky hvězdy letní noci.