PROBUZENÍ ZEMĚ

Jde jaro, hnul se led,

je nebe úsměv sám

a s duše stín se zved’;

jde jaro a jde k nám.

Strom pučí, strom i keř,

skřivan se v azur zdvih’;

i ty se zvedneš, věř,

kam skřivan nedostih’.

Vzduch čist je a křišťál sám,

jak víno opojí;

ty chvíle sladké znám:

růst novou nadějí.

Zas cítit mízu hnát

do kmene v každou snět,

když v duši život zvad’,

zas nový rozvíjet!

Jde jaro, hnul se led,

sám úsměv nebe je

i s duše stín se zved’

a klíčí naděje!